Potěr
Potěr je vrstva nebo vrstvy potěrového materiálu pokládané na stavbě. Potěry mohou být spojené nebo nespojené s podkladem nebo nanesené na dělicí nebo tlumicí vrstvu pro zabezpečení jednoho nebo více požadavků:
■ dosažení předepsané výšky
■ umožnění konečné úpravy povrchu podlahy
■ k bezprostřednímu použití.
Názvoslovím, definicemi pro výrobu a používáním potěrů se zabývá ČSN EN 13318.
Požadované vlastnosti čerstvých i ztvrdlých potěrů vycházejí z účelu jejich použití. Vlastnosti potěrů závisí na druhu použitého pojiva, druhu kameniva, příp. přísad a příměsí. Požadavky na vlastnosti potěrů jsou uvedeny v ČSN EN 13813.
Označení potěrových materiálů podle použitého pojiva
Složení potěru se volí podle požadovaných vlastností v zatvrdlém stavu, velikosti pokládané plochy, technologie ukládání a způsobu zpracování potěru. Pro obrusné vrstvy je nutná znalost obrusu kameniva v cm3 na 50 cm2 plochy (cementový kámen 17–25, křemen 9–10, korund 1–3 cm3 na 50 cm2 ). Kvalita potěrových vrstev je značně závislá na míře zhutnění betonu, proto se někdy využívá vakuování ploch. Tím se zvýší tvrdost povrchu a sníží smrštění (snížení obsahu vody o 10–20%, doba vakuování 1–2 minuty na každých 10mm tloušťky odsávané desky). Při nedostatečném ošetření, případně špatném složení může dojít k deformaci potěrové vrstvy – zvednutí na okrajích a v rozích. Cementové potěry vykazují obecně vyšší objemové změny. Potěry na bázi síranu vápenatého naopak vynikají objemovou stálostí, naproti tomu mají omezené použití ve vlhkých prostorách.
Označení potěrových materiálů podle vlastností
1) Odolnost proti obrusu zkoušená metodou Böhme – v množství obroušeného materiálu v cm3 /50 cm2
2) Odolnost proti opotřebení valivým zatížením – hodnoty zatížení v N. 3) Tvrdost povrchu potěrových materiálů s hořečnatou maltovinou, určených k namáhání obrusem v N/mm2, případně pro ostatní potěrové materiály s kamenivem max. 4mm. 4) Modul pružnosti v tahu za ohybu u potěrových materiálů jiného než asfaltového – hodnoty v kN/mm2 5) Povinná deklarace výrobce u pryskyřičných potěrových materiálů – hodnoty v N/mm2
Pevnosti potěrů v tlaku a tahu za ohybu jsou stanoveny podle ČSN EN 13892-2.
Potěry lze použít jako „plovoucí“ potěry na dělicích, uzavíracích, těsnicích, izolačních vrstvách tlouštky 35mm (na měkké izolaci až 40mm) s pevností v tahu ohybem 2,5 MPa–3,5 MPa. Čím nižší dynamická tuhost izolace, tím vyšší požadavek na pevnost v tahu ohybem. Potěry pro užitkové a obrusné vrstvy mají tloušťku 35-40 mm,
pevnost v tahu ohybem 2,5 MPa–4,5 MPa. Podkladní beton by neměl mít větší nerovnost než 5 mm.m-1.
Lité potěry
Lité potěry mají rovněž oporu v normě. Jedná se o směsi, které se při optimálním složení při ukládání na stavbě pouze volně rozvolňují pomocí „nivelační hrazdy“. Povrch potěru se při rozvolňování samovolně srovná do roviny. Nerovnost by měla být ve ztvrdlém stavu menší než 2 mm.m-1. Potěry vyžadují důsledné dodržování
určených podmínek ošetřování. Zejména zabránit vysychání povrchu (v nepříznivých klimatických podmínkách potěr za 8 hodin zcela vyschne).
Jako pojiva se nejčastěji používají:
■ cement vyhovující ČSN EN 197-1
■ bezvodý síran vápenatý (anhydrit).
K dosažení požadované konzistence je nutné, aby ve směsi bylo dostatečné množství jemných podílů v kombinaci s vhodnou ztekucující, případně stabilizační přísadou. Ke kontrole konzistence litého potěru se používá Hägermannův kužel.