ČSN EN 206-1 rozděluje betony do skupin podle předpokládané provozní životnosti betonových prvků či konstrukcí vystavených různým vlivům agresivního prostředí.
Beton vystavený účinkům mrazu je při použití rozmrazovacích prostředků, které vyvolají tání ledu i při teplotách pod 0 °C, extrémně namáhán a musí vykazovat zvýšenou odolnost. Pro zvýšení odolnosti se mimo jiné požaduje:
■ dodržení daného vodního součinitele a min. dávky cementu
■ použití vhodných příměsí a plniv v kombinaci s vybranými typy přísad
■ vhodné provzdušnění betonu (minimální obsah vzduchu je předepsán v různé výši v závislosti na složení betonu
Obsah vzduchových pórů v čerstvém betonu se stanoví běžně pomocí tlakoměrných hrnců podle ČSN EN 12350-7.
Obsah tzv. účinných vzduchových pórů A300 do velikosti 300 µm a stanovení součinitele prostorového rozložení těchto pórů ve ztvrdlém betonu je podle postupu uvedeného v ČSN EN 480-11.
Odolnost povrchu betonu proti působení CHRL se obyčejně stanoví metodou A (automatické cyklování), případně metodou C (automatické cyklování II) podle ČSN 73 1326. Kritériem při stanovení odolnosti betonu proti působení CHRL je míra narušení povrchu betonu vystaveného zmrazovacím a rozmrazovacím cyklům v prostředí roztoku chloridu sodného. Výsledkem zkoušky je hmotnost odpadu betonu v g.m-2 z povrchu zkoušeného vzorku betonu po stanoveném počtu cyklů. Metody se od sebe liší tvarem zkušebních těles, způsobem přípravy vzorků před zkouškou, režimem zmrazovacích a rozmrazovacích cyklů a mírou účinnosti cyklování na povrch vzorku betonu.